
Název: Jeden obyčejný červencový den
Autorka: Monika
"Je krásný."
"Není jen krásný, je nádherný, dokonalý."
William se díval na svého právě narozeného synka a sotva popadal dech. Měl pocit, že se mu samou radostí, pýchou a samozřejmě štěstím rozskočí srdce. Tušil, že až se malý narodí, bude ho zbožňovat, ale tenhle pocit ho naprosto ohromil. Ne nadarmo se říká, že některé věci člověk pochopí až v momentě, kdy se mu stanou. Dnes se jemu stal George. Na druhou stranu se mu někde v žaludku usadil takový tísnivý pocit. Byl nervózní. Možná měl i strach. Strach o jeho budoucnost. Nebude to mít v životě jednoduché. Stále na očích. Každý jeho krok bude bedlivě sledován a posuzován celým národem, možná, dokonce, celým světem. On sám věděl, co přijde a co ho čeká. Sám to prožil, ale i přesto tomu nemohl zabránit. Některým věcem prostě zabránit nelze. Už jen to, kolik novinářů čekalo před nemocnicí. Od chvíle, kdy palác oznámil, že jsou v nemocnici, se cítil jako v pasti. Nemohl vůbec nic. Když mu ale George podali do náruče, všechno šlo stranou. Svět se na chvíli zastavil. Všechno bylo tak, jak má být.
Kate se dívala na Williama a jejich syna a cítila se skvěle. Věděla, jaké obavy William má, ale nemohla mu s nimi pomoct. Měla co dělat sama se sebou. Docela se děsila chvíle, až bude muset vyjít ven, doslova, před celý svět. Žila tak už dva roky a částečně si na tu pozornost už zvykla, ale přece jen tohle bylo něco jiného. Měla ukázat svého syna. Syna, kterého do konce života bude chránit, ať to stojí, co to stojí. Sama byla unavená, z téměř neustálého srovnávání s Dianou. Chápala to, Diana byla a je ikona, která nemá obdoby. Když začala s Williamem chodit, tušila, že to přijde, ale přesto jí síla mediálního tlaku překvapila. Je si dobře vědoma toho, že z každého jejího kroku na veřejnosti vznikne alespoň jedna fotka, která obletí svět. Na tohle si zvykla, částečně i proto, že s tím nemohla nic dělat. Jednou se vdala do královské rodiny, do doživotního akvária, ze kterého není úniku. Teď do toho akvária sama přivedla novou rybku a tou byl její syn. Nebude to mít jednoduché, ale ona má s Dianou přece jen jednu společnou vlastnost, a to touhu dopřát svým dětem co nejnormálnější dětství. V tu chvíli se střetla pohledem s Williamem. Usmáli se na sebe. Beze slov si rozumněli. Oni to zvládnou. George bude v pořádku. Musí.
Carole Middleton hrdě vyšla z nemocnice a zamířila ke stojícím novinářům. Ráda popíše svého prvního vnuka jako naprosto nádherného a dokonalého. Je hrdá a pyšná. Dokázala to. Vlastně, Kate to dokázala. I když, i ona má zásluhy na tomto dni. To ona celou dobu radila Kate jak postupovat v záležitostech kolem královské rodiny. To ona ji celou dobu podporovala a povzbuzovala. Dnešní den byl jejím třetím nejšťastnějším v životě. Dnes se jí splnil sen. Michael Middleton sledoval svou ženu s mírně nejistým úsměvem. On sám se necítil před médii tak sebejistě jako ona. Celé tyhle královské události šly tak trochu mimo něj. Vnímal jen to, že jeho dcera si vzala muže, kterého miluje a který snad miluje jí. Teď mají nádherného synka, jeho vnuka. Byl krásný? Asi ano. On tyhle věci moc neřešil, ale už se nemohl dočkat, až malý bude běhat, tak dobře, aby spolu mohli hrát fotbal. Ano, tahle vidina mu vždy vyloudí úsměv na tváři. Jen kdyby ho před spaním nenapadala myšlenka, jestli by se Kate přece jen nežilo lépe s poněkud méně známým mužem. V klidu, šťastně, bez médií a celého toho cirkusu kolem. Zároveň si uvědomoval, že tyhle myšlenky jsou dnešním dnem již definitivně zbytečné. Jeho dcera je matka budoucího krále a to se už nikdy nezmění.
Pijavice. Usměju se na Vás a vy se usmějete na mě. Ano, tohle znám. Tohle praktikuju celý život. Je smutné, že se dá říct, že se vlastně živíme navzájem. Bože, jak já Vás nemám rád. Ze všeho mám trochu rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem rád, že se pozornost přesunula jiným směrem, na Williama, Kate a toho malého chlapce, ale na tu druhou vím, co je čeká a je mi jich líto. Vím, jaké to je. Občas mě napadá, že kdybych mohl poradit svému mladšímu já, řekl bych asi tohle: "Užij si každou chvíli, kdy se nedívají na tebe, ale na ní. Užij si ji, protože i když se teď dívají na ni, to ty budeš král. Ty budeš král a jednou přijde den, kdy se všichni budou dívat jen na tebe. Do té doby si užij klidu, toho klidu, který nebude trvat věčně." Sám sobě nic říct nemůžu, ale jim něco říct musím. Možná si malinko rýpnu.
"Čekáte dlouho? Nebojte, za chvíli se dočkáte."
Pak už se s klidem můžu podívat na Camillu, ironicky se usmát, nasednout do auta a odjet do bezpečí.
Kate vyšla z koupelny a trochu nervózně si mnula ruce. Nastal čas jít s pravdou ven. Teda vlastně s Georgem, že?
"Jsi v pořádku?" zeptal se jí William, když ji uviděl. Usmála se na něho.
"Samozřejmě." Odpověděla. Teď se zase usmál William. Lhala. Chápal to, věděl, co si myslí.
"Ještě stále můžeme utéct zadním vchodem." Kate se rozesmála.
"To by si na nás pěkně smlsli. I když, aspoň by byla legrace." William už nestačil odpovědět, protože se otevřely dveře a ozvalo se magické, už je čas. Oba se zhluboka nadechli. Kate vzala George do náručí a s Williamem po boku vyšli ze dveří pokoje. Cestou k hlavním dveřím nemocnice je zdravil a zároveň se s nimi loučil personál nemocnice. Všichni byli moc milý. Po pár minutách se zastavili před vchodovými dveřmi. Jasně slyšeli ten hluk venku. Oběma se sevřel žaludek. Na chvíli se museli zastavit. Potřebovali to rozdýchat. Zhruba po dvaceti minutách byli připraveni. William se podíval na Kate a těsně před tím, než se otevřely dveře, jí řekl:
"Jsi krásná." ona se na něj podívala a jen prohodila:
"Tak hlavně s úsměvem, ne?"
V okamžiku, kdy se otevřely dveře, je pohltilo světlo z tisíců blesků. Hlavně nic nepokazit. Usmívat se. Zamávat. Zvládnout příštích pár minut a odjet. Pak budou zase sami. Alespoň na chvíli.

























